„‚Budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání.“ Ježíš Kristus, 33 n. l. *
Milovat Boha není pro některé lidi snadné. Připadá jim záhadný, odtažitý, nebo dokonce krutý. Svědčí o tom následující výroky:
„Modlil jsem se k Bohu o pomoc, ale zároveň jsem měl pocit, že je vzdálený a že je skoro nemožné se k němu přiblížit. Bůh byl pro mě něco abstraktního, ne někdo, kdo má city.“ (Marco, Itálie)
„Upřímně jsem chtěla sloužit Bohu, ale zdál se mi vzdálený. Myslela jsem si, že je tvrdý a že lidi jenom trestá. Nevěřila jsem, že by měl nějaké něžné city.“ (Rosa, Guatemala)
„Jako dítě jsem byla přesvědčená, že Bůh na nás hledá chyby a je připravený potrestat nás, kdykoli si to zasloužíme. Později jsem si myslela, že si od nás drží odstup. Byl pro mě jako nějaký předseda vlády, který řídí záležitosti národa, ale o lidi se ve skutečnosti nezajímá.“ (Raymonde, Kanada)
Co si myslíte vy? Je nemožné Boha milovat? Tuto otázku si křesťané kladou po celá staletí. Ve středověku se například většina obyvatel křesťanských zemí k všemohoucímu Bohu nemodlila. Proč? Měli z něj chorobný strach. Historik Will Durant to vyjádřil takto: „Jak by se mohl obyčejný hříšník opovážit přijít s modlitbou k trůnu takového hrůzu nahánějícího a nepřístupného panovníka?“
Jak došlo k tomu, že lidé Boha považují za „hrůzu nahánějícího a nepřístupného“? Co o něm doopravdy učí Bible? A bude pro vás snadnější ho milovat, když se o něm dozvíte pravdu?
Lež, že Bůh nemá jméno
ČEMU MNOHO LIDÍ VĚŘÍ
„V otázce, zda vůbec můžeme mluvit o konkrétním Božím jménu, a pokud ano, jaké jméno by to mělo být, jsme nedospěli k žádné shodě.“ (Profesor David Cunningham, Theological Studies)
PRAVDA, KTEROU UČÍ BIBLE
Bůh řekl: „Já jsem Jehova. To je mé jméno.“ (Izajáš 42:8) Jehova je hebrejské jméno, které znamená „působí, že se stane“. (1. Mojžíšova 2:4, poznámka pod čarou)
Jehova si přeje, abychom jeho jméno používali. „Vzývejte jeho jméno,“ vybízí Bible. „Dávejte na vědomí jeho jednání mezi národy. Zmiňujte se, že jeho jméno je vysoko umístěno.“ (Izajáš 12:4)
Ježíš Boží jméno používal. V jedné modlitbě Jehovovi řekl: „Dal jsem jim [svým učedníkům] tvé jméno na vědomí a dám je na vědomí.“ Proč dával Boží jméno svým učedníkům na vědomí? Vysvětlil: „Aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich, a já ve spojení s nimi.“ (Jan 17:26)
PROČ JE TO DŮLEŽITÉ
„Člověk, který nezná Boha jménem, nezná jej ve skutečnosti jako osobu,“ napsal teolog Walter Lowrie, „a jestliže jej zná jen jako neosobní sílu, nemůže jej milovat.“
Když někdo Boží jméno zatajuje nebo nahrazuje, je to, jako by ho vyřízl z Bible
Muž jménem Victor chodil každý týden do kostela, ale měl pocit, že Boha ve skutečnosti nezná. „Když jsem se dozvěděl, že Boží jméno je Jehova, bylo to, jako by nás někdo oficiálně představil,“ říká. „Připadalo mi, jako bych se konečně setkal s někým, o kom jsem už hodně slyšel. Stal se pro mě skutečnou osobou a začal jsem si s ním vytvářet přátelský vztah.“
Jehova si zase vytváří přátelský vztah k těm, kdo jeho jméno používají. Pokud jde o ty, „kdo myslí na jeho jméno“, slibuje: „Projevím jim soucit, právě jako muž projevuje soucit svému synovi, který mu slouží.“ (Malachiáš 3:16, 17) Také odměňuje ty, kdo jeho jméno vzývají. Bible říká: „Každý, kdo vzývá Jehovovo jméno, bude zachráněn.“ (Římanům 10:13)
Lež, že Bůh je tajemství
ČEMU MNOHO LIDÍ VĚŘÍ
Křesťanské náboženství „ve svých třech hlavních formách, kterými jsou římský katolicismus, východní pravoslaví a protestantismus, vyznává jednoho Boha ve třech osobách: Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. V křesťanské teologii to není chápáno tak, že by byli tři různí bohové, ale že tyto tři osoby jsou v podstatě jedním Bohem.“ (The New Encyclopædia Britannica)
PRAVDA, KTEROU UČÍ BIBLE
Ježíš, Boží Syn, nikdy netvrdil, že je rovný svému Otci nebo že je stejné podstaty jako on. Řekl naopak: „Jdu k Otci, protože Otec je větší než já.“ (Jan 14:28) Jedné ze svých následovnic řekl: „Vystupuji ke svému Otci a vašemu Otci a ke svému Bohu a vašemu Bohu.“ (Jan 20:17)
Svatý duch není osoba. V Bibli čteme, že první křesťané „byli naplněni svatým duchem“ a že Jehova řekl: „Vyleji něco ze svého ducha na tělo všeho druhu.“ (Skutky 2:1–4, 17) Svatý duch není částí Trojice. Je to Boží činná síla.
PROČ JE TO DŮLEŽITÉ
Katoličtí učenci Karl Rahner a Herbert Vorgrimler vysvětlují, že „Trojice je tajemství . . ., jež nemohlo být známo bez zjevení, a ani po zjevení se nemůže stát plně srozumitelným.“ Můžete milovat někoho, koho je nemožné poznat nebo pochopit? To je důvod, proč nauka o Trojici lidem brání znát Boha a milovat ho.
Marco, citovaný v úvodním článku, vnímal Trojici jako takovou překážku. „Myslel jsem si, že Bůh přede mnou skrývá svou totožnost,“ říká, „a tím víc byl pro mě vzdálený, tajemný a nepřístupný.“ Ale „Bůh není Bohem zmatku.“ (1. Korinťanům 14:33, Ekumenický překlad) Svou totožnost před námi neskrývá. Chce, abychom ho znali. Ježíš řekl: „Uctíváme, co známe.“ (Jan 4:22)
„Když jsem zjistil, že Bůh není částí Trojice,“ říká Marco, „konečně jsem byl schopen vytvořit si k němu osobní vztah.“ Jestliže nepovažujeme Jehovu za tajemného cizince, ale za jasně poznatelnou osobu, je daleko snazší ho milovat. Bible říká: „Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.“ (1. Jana 4:8)
Lež, že Bůh je krutý
ČEMU MNOHO LIDÍ VĚŘÍ
„Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, ‚věčný oheň‘.“ (Katechismus katolické církve) Někteří duchovní říkají, že peklo je stav úplného odloučení od Boha.
PRAVDA, KTEROU UČÍ BIBLE
„Duše, která hřeší – ta zemře.“ (Ezekiel 18:4) A mrtví „si neuvědomují naprosto nic“. (Kazatel 9:5) Jestliže duše zemře a potom si nic neuvědomuje, jak by mohla trpět ve „věčném ohni“ nebo se trápit ve věčném odloučení od Boha?
Biblická slova, která jsou z hebrejštiny a řečtiny často překládána jako „peklo“, se ve skutečnosti vztahují na společný hrob lidstva. Bible se například zmiňuje o tomto proroctví týkajícím se Ježíše: „Ty mne nenecháš mezi mrtvými [„v pekle“, Kralická bible].“ (Skutky 2:27, Slovo na cestu) Je zjevné, že Ježíš nebyl na nějakém místě mučení nebo odloučení od Boha, ale prostě v hrobě, mezi mrtvými.
PROČ JE TO DŮLEŽITÉ
Krutost není vlastností, která by nás k Bohu přitahovala. Naopak nás odpuzuje. „Od malička mě učili o pekelném ohni,“ říká Rocío, která žije v Mexiku. „Měla jsem takový strach, že jsem si nedovedla představit, že by Bůh měl nějaké dobré vlastnosti. Myslela jsem si, že se stále zlobí a je nemilosrdný.“
Když se Rocío seznámila s jasnými biblickými výroky, které ukazují, jak Bůh lidi posuzuje a jaký je stav mrtvých, změnila na Boha názor. „Cítila jsem, že mě to osvobodilo. Jako by mi ze srdce spadl obrovský kámen,“ říká. „Získala jsem důvěru, že Bůh jedná v našem nejlepším zájmu, že nás miluje a že já můžu milovat jeho. Je jako otec, který vede své děti za ruku a chce pro ně jen to nejlepší.“ (Izajáš 41:13)
Mnoho lidí se snaží žít zbožně ze strachu před pekelným ohněm. Ale Bůh nechce, abychom mu sloužili proto, že z něj máme hrůzu. Ježíš naopak prohlásil: „Budeš milovat Jehovu, svého Boha.“ (Marek 12:29, 30) A když si uvědomíme, že Bůh jedná spravedlivě v dnešní době, můžeme důvěřovat tomu, že tak bude soudit i v budoucnosti. Stejně jako Jobův přítel Elihu můžeme s přesvědčením říct: „Bůh vskutku nejedná ničemně a Všemohoucí nepřevrací soud.“ (Job 34:12)
Джерело: http://www.jw.org/cs/publikace
Немає коментарів:
Дописати коментар