Doktorka Paola Chiozziová pracuje více než dvacet let jako molekulární bioložka na univerzitě ve Ferraře v Itálii. Redaktor časopisu Probuďte se! jí položil několik otázek týkajících se její profese a víry v Boha.
Řekněte nám, z jakého prostředí pocházíte.
Můj otec byl švec a matka pracovala v zemědělství. Já jsem se ale chtěla věnovat vědě. Fascinovaly mě nádherné květiny, ptáci a hmyz v okolí našeho domu. Měla jsem pocit, že je v nich patrná nadlidská moudrost.
Takže jste vždycky věřila ve Stvořitele?
To ne. Už jako dítě jsem měla ohledně Boha určité pochybnosti. Když otec náhle zemřel na infarkt, říkala jsem si: „Jak by mohl Stvořitel tolika krásných věcí dovolit, aby lidé trpěli a umírali?“
Pomohlo vám najít odpověď studium přírodních věd?
Nejdřív ne. Když jsem se stala molekulární bioložkou, pustila jsem se do výzkumu buněčné smrti — přirozené programované smrti buněk našeho těla. Ta se velmi liší od neprogramované buněčné smrti, která je příčinou zánětu a sněti. Až donedávna věnovali vědci tomuto procesu jen malou pozornost, i když je pro naše zdraví klíčový.
Proč je programovaná buněčná smrt tak důležitá?
Naše tělo je tvořeno biliony buněk. Prakticky všechny musí zemřít a být nahrazeny. Každý typ buněk má jinou délku života. Některé jsou nahrazovány po několika týdnech, jiné po několika letech. Systém programované buněčné smrti musí být velmi dobře řízen, aby byla zachována jemná rovnováha mezi zánikem a vznikem buněk.
Co se může stát, když tento systém nefunguje dobře?
Z některých studií vyplývá, že když buňky žijí déle, než by měly, může to mít za následek revmatoidní artritidu nebo rakovinu. Na druhou stranu, když buňky umírají dříve, než by měly, může to vést k Alzheimerově nebo Parkinsonově chorobě. Můj výzkum souvisí s hledáním léčby těchto nemocí.
Jak vás studium buněčné smrti ovlivňovalo?
Po pravdě řečeno, z toho, co jsem se dozvídala, jsem byla zmatená. Uvědomila jsem si, že tento úžasný proces byl navržen někým, kdo chce, abychom byli zdraví. Proto mi pořád vrtalo hlavou, proč lidé trpí a umírají. Nedokázala jsem na to najít odpověď.
Ale byla jste přesvědčená, že systém programované buněčné smrti někdo navrhl.
To ano. Nad složitostí celého procesu zůstává rozum stát a jeho elegance svědčí o výjimečné moudrosti. Věřím tomu, že je za tím Boží moudrost. Používám výkonné mikroskopy, abych studovala mnoho složitých mechanismů, které tento proces regulují. Některé mohou spustit destruktivní proces i během pár vteřin. Buňky se vlastně podílí na své sebevraždě. Tento dokonale vymyšlený proces je naprosto úžasný.
Vzhledem k tomu, že téměř všechny naše buňky se pravidelně nahrazují, je reálné, abychom žili věčně.
Měla jste otázky týkající se Boha a utrpení. Jak jste našla odpovědi?
V roce 1991 u mě zazvonili dva svědkové Jehovovi a já jsem se jich zeptala, proč lidé umírají. Odpověď mi ukázali v Bibli. Píše se tam: „Skrze jednoho člověka vstoupil do světa hřích a skrze hřích smrt.“ (Římanům 5:12) Kdyby první člověk poslechl Boha, žil by navždy. Okamžitě mi došlo, že je to v souladu s tím, na co jsem přišla během svého výzkumu. Bůh nikdy nechtěl, aby lidé umírali. Vzhledem k tomu, že téměř všechny naše buňky se pravidelně nahrazují, je reálné, abychom žili věčně.
Co vás přesvědčilo, že Bible je Boží Slovo?
Zapůsobilo na mě, co Bible říká o Bohu v Žalmu 139:16: „Tvé oči viděly i můj zárodek a ve tvé knize byly zapsány všechny jeho části.“ Jako biochemička studuji genetickou informaci, která je zapsaná v našich buňkách. Jak mohl žalmista o takovém záznamu vědět? Čím víc jsem se toho z Bible dozvídala, tím víc jsem věřila tomu, že jejím autorem je Bůh.
Kdo vám pomohl Bibli poznat?
Jeden svědek Jehovův mi nabídl, že ji se mnou bude studovat. Konečně jsem zjistila, proč Bůh připouští utrpení. Také jsem se dozvěděla, že Bůh „navždy pohltí smrt“. (Izajáš 25:8) Pro našeho Stvořitele bude snadné způsobit, aby úžasné systémy v našem těle pracovaly dokonale, a my jsme mohli žít věčně.
Jak tyto informace využíváte ve prospěch druhých?
V roce 1995 jsem se stala svědkem Jehovovým a od té doby o Bibli mluvím s druhými. Například moji kolegyni zdrtilo, když její bratr spáchal sebevraždu. Její církev učí, že Bůh takový hřích nikdy neodpustí. Já jsem jí ale ukázala, že Bible dává naději na vzkříšení. (Jan 5:28, 29) Když se dozvěděla, že Stvořitel má o nás zájem, utěšilo ji to. V takových chvílích cítím, že mluvit s druhými o Bibli, mi přináší větší uspokojení než samotná věda.
Додав: Вірст.
Немає коментарів:
Дописати коментар